Showa Nakajima L2D

Ve dvacátých a třicátých létech obě složky ozbrojených leteckých sil císařského Japonska – armádní a námořní letectvo – velice bedlivě sledovaly pokrok v letectví dosahovaný v zemích s tradičním leteckým průmyslem a vyspělou bojovou technikou. To byl ostatně v podstatě strategický plán Japonska, jak dostihnout a předstihnout ostatní svět ve všech oborech technické a vědecké činnosti a celkem úspěšně se dařil. Usměvaví a uctiví Japonci byli tehdy všude, kde se rodilo něco nového. Jejich práci usnadňovala i naprostá otevřenost většiny leteckého vývoje a ochota firem poskytovat vzorové kusy i prodávat licence. Tvrdé měsíce po 7. prosinci 1941 znamenaly rozčarování a pocit podvedení…

Japoncům tedy nemohly uniknout dva rychle po sobě jdoucí dopravní typy americké firmy Douglas DC-2 a DC-3. Menší DC-2 zakoupila firma Nakajima formou licence v roce 1934 a dopravní společnost Nihon Koku K.K. získala jeden kus přímou koupí. U ní pak sloužilo šest strojů, které postavila továrna Nakajima (první z dílů dodaných z USA; ten také za války sloužil v armádním letectvu, ostatní zůstaly v civilní službě).

Větší DC-3 se těšil zaslouženě hlubšímu zájmu. O koupi strojů pro dopravní společnost Dai Nippon Koku K.K. (jak se mezitím přejmenovala Nihon Koku K.K.) se v USA postaraly obchodní společnosti Mitsui Bussan Kaisha a Far Eastern Trading Co. Ltd. Získaly 13 kusů DC-3 v základní verzi s motory Wright Cyclone a sedm DC-3A s dvouhvězdicovými Pratt & Whitney Twin Wasp. Letouny sloužily po celou dobu války.

Americká pobočka Mitsui Bussan Kaisha zakoupila v roce 1938 licenční práva na  DC-3 za devadesát tisíc dolarů a navíc dva vzorové kusy v nesestavených dílech, tedy v rozsypu, jak se teď u nás říká. To už nebyla civilní zakázka, ale objednávka vyřizovaná pod civilní rouškou přímo pro japonské námořní letectvo. Rozsyp obou strojů šel k firmě Showa, která je měla sestavit, proměřit, připravit licenční výrobu a zároveň je upravit podle japonských představ. Čili podobný proces, jaký probíhal téměř současně v SSSR, kde však měl víceméně civilní charakter. Námořní letectvo požádalo i firmu Nakajima o spolupráci s méně zkušenou Showou.

Oba sestavené letouny vzlétly pod označením L2D1, a to první v říjnu 1939 a druhý v dubnu 1940. měly americké motory Pratt & Whitney SB3G Twin Wasp po 735 kW (1000k), ale připravovala se montáž domácích Mitsubishi Kinsei 43 o stejném výkonu. Uplatnily se na 71 kusu L2D2, což byly už čistě japonské DC-3 z linky továrny Nakajima. Námořní letectvo je obdrželo mezi léty 1940 a 1942, zatímco první L2D2 firmy Showa mohl vzlétnout až v březnu 1941. zdržela jej výstavba nových výrobních hal této továrny.

Nakajima zastavila produkci L2D2 v listopadu 1942, aby uvolnila kapacitu pro vysloveně bojové zakázky a Showa pokračovala jako jediný dodavatel standardních námořních transportních letounů, užívaných pod názvem „námořní dopravní letoun vz.0“, kde nula značí japonský rok 2600 čili 1940 jako rok zavedení do služby. Mohly nést jedenadvacet cestujících.

V průběhu výroby zavedla továrny i pobočnou linii základních strojů s označením L2D2-1, vyznačující se vyztuženou podlahou a dvoukřídlými nákladními vraty na levém boku trupu, přibližně stejnými, jaké měly americké C-47. Zasklení pilotního prostoru se proti americkému vzoru prodloužilo o dvě okénka směrem dozadu. Objevilo se u verzí L2D3, poháněných motory o výkonu po 956 kW (1300k), a to Kinsei 51 u letounů L2D3 a Kinsei 53 u L2D3-1a. Nákladní varianty ve stejném pořadí byly L2D3-1 a L2D3-1a. Hmotnost nákladu činila 4500kg.

Závěrečná produkce se zaměřila na L2D4 a L2D4-1 s výzbrojí. Na hřbetě trupu byla kapkovitá věžička s kulometem 13 mm vz.2 a v bocích trupu byly závěsy pro dva kulomety 7,7 mm vz.92. „Čtyřky“ však už měly spíše pokusný charakter a do služby se ve větším počtu nedostaly. Nedokončeny zůstaly prototypy L2D5, u nichž se všechny myslitelné kovové díly nahrazovaly dřevem. Zvýšenou hmotnost měly kompenzovat motory Kinsei 62 po 1147 kW (1560k).

Stroje L2D byly ve spojeneckém kódu známy jako Tabby. Není jistě třeba zdůrazňovat, že shodnost se spojeneckými C-47, C-53 a Dakotami mohla působit potíže při určování příslušnosti. Skutečně došlo i k záměně s tragickými důsledky.