BLACKBURN BOTHA

             Přechod výzbrojní politiky britského letectva RAF od předválečného myšlení k bojovému režimu neprobíhal ve všech případech hladce. Nebyla to ovšem výhradní specifika RAF, že ne všechny typy objednané před válkou mohly plnohodnot­ně přejít do bojového využití a plně se osvědčit. Ve všech letectvech bylo nutno korigovat původní pojetí, doplňovat vý­zbroj a vybavení letounů a v krajním případě i zrušit výrobu neefektivních typů.

Takový osud potkal i britský torpédový a námořní průzkumný letoun Blackburn Botha 1, typ objednaný ve velké sérii a očekávaný s nadějemi. Jeho vývoj zadalo britské ministerstvo letectví již v roce 1935 pod specifikacemi M-15/35, přičemž po­žadovalo třímístný letoun určený k námořnímu průzkumu, bombardování zjištěných cílů či k napadení jedním tor­pédem, neseným v trupu. Souběžně s firmou Blackburn se tehdy úkolu ujala i firma Bristol a obě pracovaly s doporuče­nými hvězdicovými motory Bristol Perseus po 625 kW (850 k). Nedlouho po zahájení projekčních prací změnilo ministerstvo zadání na čtyřmístný stroj a vydalo modifi­kované specifikace G.10/36. Znamenalo to především rozšířit pracovní prostory v trupu, přičemž bylo zjevné, že doporuče­né motory nebudou svým výkonem stačit k dosažení předpokládaných výkonů. Během dalšího vývoje se firmě Bristol podařilo prosadit montáž výkonnějších motorů Bristol Taurus u letounů typu Beaufort, což byl výsledek její účasti na stejném zadání, ale v případě typu Black­burn s továrním označením B-26 zůstalo ministerstvo z nepochopitelných důvodů neoblomné. Typ Botha Mk.I se musel spokojit s motory Perseus X jen trochu "vybičovanými" na 647 kW (880 k). Firma Blackburn nabízela z vlastní iniciativy variantu B-27 Botha Mk.II s motory Bristol Hercules -zájem nebyl. A tak v prosinci 1936 přijala zakázku na 442 letouny Botha Mk.I. Spěchalo se tak, že první sériový stroj byl zároveň prvním prototypem vůbec.

Vzlétl v Broughu dne 28.12.1938 veden továrním zkušebním pilotem F/L H. Bai­leyem. Následující zkoušky na základně Martlesham Heath odhalily malou účinnost výškového kormidla. První kus měl sériové číslo L6104, druhý - L6105 - dostal už nová, větší kormidla s velkými rohovými odlehčeními. Třetí stroj L6106 šel pak k výcvikovému středisku v Upavonu, aby od září 1939 umožnil zahájení školení instruktorů pro výcvik budoucích osádek.

Botha Mk.I byl tedy čtyřmístný celokovo­vý hornoplošník s dobrým výhledem ku­předu a dolů, zdokonaleným ještě montáží vypouklých oken na bocích trupu. Příď trupu byla nesymetricky prosklená. Hlavňovou výzbroj tvořil jeden pevný kulomet Vickers v trupu a pohyblivý dvojkulomet Lewis, oba ráže 7,7 mm. Lewisy se monto­valy do vejčité, motoricky poháněné střelecké věže na hřbetě trupu. Pumovnice pojala jedno torpédo Mk.XII či Mk.XIV nebo jednu pumu o 908 kg. Alternativně dvě pumy po 227 kg nebo čtyři po 113,5 kg. Neslo-li se torpédo či jedna velká puma, létalo se bez pumovnicových dveří. Bothy však nikdy k torpédovému útoku nevzlétly .

Již jejich příchod na základnu Gosport, kde se nacvičovaly torpédové útoky ve druhé polovině roku 1939 se třemi stroji z prvních dodávek, přinesl zklamání nad schopnostmi Bothy Mk.I plnit v budoucnu závažné bojové úkoly. Zkoušky záhy pře­staly, když se začala oživovat aktivita Luftwaffe v této oblasti. Bez ukončení zůstaly i pokusy se vzdušným kladením min. První skutečná dodávka sériových strojů pro RAF se uskutečnila 12.12.1939 k 5. Maintenance Unit v Abbotsinchi a do června 1940 továrna dodala celkem 58 kusů. RAF k nim ztrácelo důvěru, hlavně poté, co došlo k řadě havárií, jejichž příčinu se nikdy nepodařilo plně vysvětlit. Jeden stroj (L6143) měl jít k tropickým zkouškám do Adenu, ale posléze zůstal v Británii.

První tři Bothy Mk.I dostala 608. squa­drona Coastal Command se základnou v Thornaby dne 28. června 1940 a zůstala jedinou bojovou jednotkou RAF vyzbroje­nou tímto typem. Celkem jich jejím stavem prošlo třicet a jen jeden stroj se nevrátil z operačního letu. Služba Bothy Mk.I u této squadrony netrvala dlouho -poslední bojový let se uskutečnil 6.11.1940 a ke squadroně se vrátily staré Avro Ansony, které měl původně typ Botha nahradit. Postupně se také produkce Both zastavila na obou velkoryse zavedených montážních linkách, takže z původní značné zakázky zůstala více než polovina neposta­vena.

Bothy pak čekal osud jiných zastaralých typů, tedy služba při výcviku osádek všech kategorií a při vlekání vzdušných terčů, popřípadě při spojovacích letech u jednotlivých squadron. Jako vlečné se po úpravě v oblasti střelecké věže značily Botha TT Mk.I. Poslední Botha byla vyřazena ze služby v září 1944.