CURTISS P-40 až P-40C Tomahawk

Ve druhé polovině třicátých let zaostával vývoj amerických stíhacích letadel zcela viditelně za vývojem v Evropě. Vinu na tom nesl jednak velice snížený vojenský rozpočet a jednak omyly v myšlení velení US Army Air Corps. To vidělo v této ktegorii bojových letadel jen prostředek uhájení americké izolovanosti proti eventuálnímu leteckému útoku. Nepožadovala se bojová hladina vyšší než 4500 metrů, výzbroj zůstávala na úrovni první světové války – tedy dva synchronizované kulomety puškové ráže -  a pilot nebyl nijak chráněn, stejně jako palivové nádrže. Nepředpokládala se operace přesahující dobu jedné hodiny. To vše mělo za následek, že v době kdy v Evropě existovaly první Messerschmitty Bf 109, kdy se objednávaly Hurricany a Spitfiry, běžela v USA zakázka na stíhací jednoplošníky Seversky P-35 a byla podepsána druhá na Curtiss P-36 s výkony a vlastnostmi méně než průměrnými.

            Mnichov a následující napětí v Evropě USAAC poněkud vytrhly z letargie a také francouzská objednávka na velký počet zdokonalených Curtissů Hawk H-75A-1 (poevropštěných p-36) naznačila, že se v Evropě bude něco dít. Bylo jasné, že s dosavadními hvězdicovými motory se mnoho nedokáže, a tak se americké letectvo obrátilo ke kapalinou chlazeným motorům, kde ovšem výběr nebyl velký – šlo o výrobky firmy Allison, tedy pobočky General Motors. V létech 1937 až 1939 se výškový vidlicový dvanáctiválec Allison V-1710-11 a –21 s turbokompresorem zkoušel na prototypu XP-37 a ověřovacích YP-37, ale nebylo to ono. Tyto stroje sice jako první v USA přesáhly tehdy magickou rychlost 300 mil za hodinu (483 km/h), ale jiné nedostatky tu převažovaly. Navíc USAAC ještě neměly o výškové stroje zájem.

            Nakonec se letectvo zaměřilo na montáž nevýškového Allisonu na téměř nezměněný drak P-36, čímž vznikl typ XP-40. Byl objednán v červenci 1937 a zalétán v říjnu 1938 s motorem Allison C-13 neboli V-1710-19 o 853 kW (1160k) vzletového výkonu (základní číslo v označení motoru, 1710, znamenalo objem válců v kubických palcích). Motor byl optimalizován na výšku pouhých 4200 m. Chladič, původně umístěný pod kabinou na spodku trupu, se během zkoušek přemístil pod motor, což se stalo pro stroje této rodiny typickým. Výzbroj tvořil jeden kulomet ráže 7,62 mm a jeden 12,7 mm, oba synchronizované, uložené nad motorem.

            Při rychlosti 550 km/h nebyl XP-40 žádným zázrakem a americké továrny měly připraveny výkonnější typy. Měl však jednu výhodu – byl k dispozici ihned a relativně levně. Dne 27.4.1939 tedy USAAC objednaly dosud nevídané množství 524 stroje P-40 v úhrné ceně 12872898 dolarů, což byla tehdy suma vyrážející dech.

            První sériové P-40 se objevily v květnu 1940 a měly motory Allison C-15 (V-1710-33) po 764 kW (1040k) v 4570 m. Nesly dva kulomety ráže 12,7 mm a charakterizoval je dlouhý vstup vzduchu ke karburátoru nad motorem. Že měly typický „curtissovský“ podvozek zatahovaný dozadu do křídla, není třeba zdůrazňovat. USAAC dostaly jen 200 kusů, zbývající 324 v dubnu 1940 objednala Francie, ale protože se mezitím zhroutila, šly do Británie jako typ Tomahawk I (tovární označení H-81A). První vyšly z linky v září 1940 a 140 kusů směřovalo přímo do Británie, očekávající německou invazi. Třebaže to nebyly prvotřídní stroje (a některé měly ještě francouzské přístroje a instrukce v kabině), byly urychleně začleněny do 12 squadron RAF. Podle úprav se značily Tomahawk I, IA a IB.

            Bojovým potřebám o něco více vyhovovaly stroje H-81A-2, jichž bylo dodáno 110 pro RAF jako Tomahawk IIA. Nesly v křídle navíc dva kulomety ráže 7,62 mm, měly pancíř za pilotním sedadlem, neprůstřelný čelní štítek a chráněné palivové nádrže. USAAC dostaly 131 kus s označením P-40B (počínaje únorem 1941). Největší dodávku představovalo 930 kusů Tomahawků verze IIB (H-81A-3) pro RAF a shodných P-40C pro USAAC. Nesly další dva kulomety v křídle, lepší ochranu palivových nádrží a závěsník pro pomocnou nádrž o 195 l pod trupem. Z britské zakázky posléze vyjmuli 100 kusů do Číny a 49 kusů pro přímou dodávku do SSSR.

            Od října 1941 bojovaly Tomahawky obou variant II v severní Africe, kde se osvědčily i jako bitevní. První výstřely padly však již v červnu 1941, kdy Tomahawky RAF bojovali proti francouzským silám v Sýrii, věrným Vichy. Terčem byly americké Marylandy s francouzskými značkami. RAF mělo Tomahawky II u 13 squadron, jihoafrické letectvo u dvou a australské u jedné. V Číně působilo 90 strojů u americké dobrovolnické jednotky AVG (Flying Tigers), a to zejména při ochraně tzv. barmské cesty do Číny. Z britských záloh šlo pak ještě dalších 146 kusů Tomahawků do SSSR a v roce 1942 je RAF dodalo i do Turecka. Americké P-40B (62 kusy) a P-40C (11 kusů) se staly první obětí japonského útoku na Pearl Harbour a ovšem také aktéry prvních bojů s tehdejší japonskou přesilou.